čtvrtek 3. září 2015

Vraždící Babiš aneb Myšlení přebírají anální sondy

Neobvyklou „gratulaci“ k 61 narozeninám dostal 2. září v novinách ministr financí Andrej Babiš. Jak upozornilo Echo24, v Mladé frontě Dnes vyšel inzerát k přání k narozeninám Andymu ze Storchnestu (německy Čapí hnízdo) podepsaný jeho bývalými spolupracovníky. Echo24 píše, že to připomíná šprým z konce normalizace, kdy se disidentům podařilo nechat uveřejnit v tehdejším Rudém právu fotografii Václava Havla, u níž bylo přání Ferdinandu Vaňkovi (postava z Havlovy hry Audience). Problém ale je, že současný inzerát není vtip, ale politickým útokem v duchu konspiračních teorií, jejichž hlasatelem je mimo jiné známý „židobijec“ Adam B. Bartoš. Naznačuje totiž, že Babiš své spolupracovníky likviduje.

Obskurnosti se derou na povrch

MfD není jediným deníkem, který se nechal nachytat. Podobný inzerát totiž vyšel v Pražském deníku a možná se ještě objeví i další. V inzerátu v MfD stojí: „Dnes 2.9. oslavuje Andy ze Storchnestu narozeniny. Za jeho práci, kterou vykonával a vykonává, mu děkují a do dalších let mnoho zdraví a pracovních úspěchů přejí J. Ducký, A. Veverková, E. Trenčianská, Tom. Kejla, St. Báček a jeho spolupracovníci.“ Inzerát v Pražském deníku se liší jen nepatrně, především fotografií Andreje Babiše (naznačená aluze k Havlovi je tím silnější) a přidáním jména spolupracovníka: Ant. Rakický.
A kdo jsou tedy lidé „podepsaní“ pod inzerátem a co tím jeho zadavatel naznačuje? Částečně to, že je Babiš spojen s úmrtími různých lidí, a částečně také to, že se jiné opustil poté, co mu pomohli. Druhá rovina je méně zajímavá, úmrtí jsou ovšem jiný kalibr. Obskurní názory typu „já si to prostě myslím“ si derou cestu ke světlu a vytváří se z nich obecná pravda. Co na tom, že na oněch úmrtích – až na Jána Duckého – zas tolik záhadného není.

Spekulace na vodě

Ján Ducký byl ministrem hospodářství v Mečiarově vládě a poté ředitelem Slovenského plynárenského průmyslu. Byl zastřelen 11. ledna 1999 a jeho vražda se nikdy neobjasnila. Hned po jeho smrti se začalo spekulovat o tom, kdo za tímto činem stál. Jméno Andreje Babiše vnesl do případu slovenský novinář Dušan Valko. Spekulace to byla tak na vodě, že ji česká média ve své době (dávno před nástupem Babiše do politiky) ignorovala, nedávno ji ovšem publikoval server Protiproud bývalého mluvčího prezidenta Klause Petra Hájka. 
„Kto bol však objednávatelom Duckého vraždy? Kto mohol mať najváčši záujem na jeho odstránení? Odpověď je zatial v nedohladne. Zatial’...“, píše Valko ve své knize, když předtím uvede, že v soukromí ještě jako ministr Ducký uvedl, že po Babišovi tvrdě půjde kvůli ovládnutí Agrofertu (ve skutečnosti ale neudělal nic) a že později měl v plánu jako ředitel slovenských plynáren vytlačit Babiše z českého trhu koupí Chemapolu.

Zvláštní uvažování Adama B. Bartoše

Anna Veverková byla mluvčí Špidlovy vlády, v době své smrti pracovala ve stejné funkci ve Všeobecné zdravotní pojišťovně. Pomáhala zakládat ANO 2011, ze kterého odešla, když se z občanského sdružení transformovalo na politické hnutí s tím, že se „nelze sedět na dvou židlích“ a ona se chce plně věnovat práci ve VZP. 
Když o rok později tragicky zemřela při autonehodě, začal Adam B. Bartoš spekulovat, že to nebyla náhoda: „Měli bychom tuto podržet v paměti, protože má možná větší význam, než tušíme. Je to vzkaz pro Andreje Babiše? Jde někdo po něm a jeho lidech? Kdo čteš, rozuměj...“ 
A své dohady dokládá dosti dětinskými argumenty: „Žena ve věku Anny Veverkové se jistě uměla po přechodu pro chodce pohybovat obezřetně, tím spíše, pokud měla informace, které obyčejný smrtelník vědět nemůže. Jako novinářka a člověk dobře obeznámený s politickým prostředím musela vědět, že si má na vozovce dávat pozor. Přesto ji porazilo auto. Není to zvláštní? Řekněme si na rovinu, že fakt není, že mnohem zvláštnější je Bartošovo uvažování.

Zabil Kovarčíka Václav Klaus?

Další „podepsaným“ mrtvým je lobbista Tomáš Kejla, který s Babišem spolupracoval a který zemřel v roce 2007. Ačkoliv soudní lékaři potvrdili, že Kejlovu smrt způsobil alkohol v kombinaci se sedativy, spekulaci o spojení jeho smrti s Babišem před pár dny publikoval další Klausův někdejší spolupracovník Ladislav Jakl se svým vážně přesvědčivým tvrzením: „Tři dny před svou smrtí byl ovšem zcela zdráv a plný plánů, což mohu potvrdit osobně. Nezemřel třeba na smrtelnou nemoc, které se říká ´moc toho věděl´?“ 
Ovšem i zde Jakla už dříve předběhl čilý konspirátor Adam B. Bartoš. Prostě člověk, který je zdravý, se podle příznivců konspiračních teorií nemůže předávkovat prášky a alkoholem, je – to dá rozum – proti tomu tak nějak imunní.
Stranou ponechávám novou Jaklovu spekulaci, že Babiš je spojen i s úmrtím Petera Kovarčíka, který zemřel na prasklý žaludeční vřed a kterého by za použití Jaklovy logiky měl důvod nechat zabít třeba i Václav Klaus.

Hororové psaní Pavla Šafra

Žádné záhady se tedy nekonají a asi by bylo na místě vysmát se médiím, která danou inzerci připustila. Zadavatel inzerátu evidentně našel slabé místo, kde se obsah střeží nejméně, tedy personální inzerci. Problém ovšem je, že se vzápětí tyto divoké spekulace stávají předmětem mediální diskuse v dosti hysterickém tónu.
Hranice seriózní publicistiky překročil Pavel Šafr, který po zveřejnění inzerátu ve Svobodném fóru napsal: My nemůžeme vědět, zda Andrej Babiš skutečně vraždil lidi a proto to nelze vážně tvrdit. Ale těch případů nepěkných úmrtív prostředí vysokého byznysu a zvláště slovenské provenience je příliš mnoho. Tato hororová stránka podnikání na divokém Východě a v prostředí, kde se rozkrádal bývalý státní majetek, nevrhá dobré světlo na nikoho, kdo tímto procesem přerozdělování majetku prošel tak dokonale vítězně, jako právě Andrej Babiš. To by mělo bohatě stačit k tomu, aby jej normální společnost nemohla akceptovat jako politika.“ 
A přidává se svojí konspirační trošku do mlýna naznačováním, že další „podepsaná“ Elena Trenčianská je nezvěstná, ačkoliv tedy chodí na schůze Vědecké rady Ekonomické fakulty v Bratislavě. Chtělo by to lepší práci s Googlem asi. Pro pořádek: Anton Rakický je další bývalý Babišův spolupracovník (rovněž není nezvěstný) a zkratku St. Báček netřeba vysvětlovat.

Ufoni už jdou

Takže si to shrňme: poměrně úzká skupina lidí vyvolává přízraky smrti a spojuje je s ministrem financí. Tři ze čtyř těchto úmrtí nejsou přitom podezřelá, pokud ovšem vaše myšlení není poškozeno prostřednictvím chemtrails. A inzerát nyní tyto spekulace chce přenést do seriózní diskuse. Pokud ale budeme uvažovat na takto nastolené úrovni, propadáme se do hospod čtvrté cenové skupiny. Do světa konspirací, v nichž politici vraždí na potkání a ufoni přistávají v pšenici. 
A pravdu budou mít zastánci těchto teorií podle sebe vždycky, ať už něco dává smysl, či nikoliv. Když Jakl píše o novinářích „To, co vím já, vědí totiž zcela jistě také, a určitě i víc. Ale nikdy o tom nenapíší.“, jeden vidí agenta Muldera. Je podobně dokazatelné tvrzení, jako by jeden napsal, že všichni příznivci konspiračních teorií dostali anální sondu od mimozemšťanů, a i když to samozřejmě dobře vědí, tak to nikdy nepřiznají.

úterý 18. listopadu 2014

Brain is over aneb Když chceš být slavný, zabij Lennona

Chcete se dostat do médií a užít si svých pět minut slávy? Něco zničte, vydělejte se na zem v galerii, počůrejte hrob literárního kritika... Naposledy této metody využilo sdružení Pražská služba, která přemalovala Lennonovu zeď  na bílo a nechala na ní pouze název Wall is over. Na zeď se začalo malovat a psát už v sedmdesátých letech, za dob komunismu byla symbolem svobody, a proto jí Stb opakovaně přemalovalo na bílo, v době svobody se stala spíše kýčem pro turisty a snad už bychom na ní úplně zapomněli, pokud by nebyla v průvodcích. Neznámí umělci z Pražské služby ovšem pochopili, že se o nich nebude mluvit, když jméno svojí značky nespojí s jinou značkou, sice už pozapomenutou, přesto stále ještě dosti silnou. A protože nejsou moc přemýšliví, spatlali následně text, který má všechno osvětlit, ale spíše odhaluje jejich rozumovou nedostatečnost. "Zeď byla minulým režimem několikrát přetřena, nikdy však čistý nátěr nevydržel dlouho a její plocha se opět začala svévolně proměňovat." - Umělci nám chtějí zřejmě říci, že jejich role je totožná s rolí StB. "Před 25 lety jedna velká totalitární zeď padla." Jen malinký problémeček je, že to bylo v Berlíně, ne v Praze, a že ji nenatírali, ale zbourali. "Projektem Wall is over odkazujeme zejména k těmto revolučním událostem." Lennonova zeď, ať už si o ní myslíme cokoliv, neměla lidi rozdělovat, ale spojovat. Tady někde se mozek umělecké skupiny definitivně zavařil. "Nyní je zeď opět bílá - svobodná." Přemalovávání všichni chápali jako útok na svobodu, milí umělci. A fakt, že se následně v médiích odkazujete na Lennonovu propagační akci War is over, jen dokazuje, že se vám prostě jenom líbí hesla, aniž byste jim porozuměli. Jeden chápe, že vám je jeden nápad milejší než útrapy uvažování o něm, musí vám ovšem přiznat bobříka vyčůranosti: kdybyste svůj koncept realizovali na jakékoliv jiné zdi, pes by po něm neštěkl, jak je blbý. A možná by se Pražská služba měla přihlásit k jinému zásadnímu uměleckému činu: zastřelení Johna Lennona Markem Chapmanem.

středa 5. listopadu 2014

Proč je Zeman kunda a Schwarzenberg kníže

Poté, co nás Zeman obdařil v pravidelném vysílání z Lán několika expresivními slovy, což pobouřilo nemalou část lidí, se vyrojily argumenty, že vlastně ostatní politici dělají totéž (zvláště ten s fajfkou) a prochází jim to. Tím pádem je pohoršení nad prezidentovými kurvami pokrytecké. Jenže srovnávání Schwarzenbergových a Zemanových vulgárních slov je z principu padlé na hlavu. Odmyslíme-li od toho, že Zeman je prezidentem a očekává se od něj trochu jiný projev než ostatních politiků (jistě, je to tatíčkovský kýč, ale takto byl ten úřad prostě stvořen), jde o rozdílnou náturu obou dotyčných. První si občasným sprostým slovem buduje obraz lidového knížete, čímž si buduje náklonnost nižších vrstev (tak nějak mají úctu ke knížepánovi tradičně v krvi, a když se ukáže být člověkem z masa a kostí, má i jejich srdce, příkladů v historii máme dost a dost). Jeho kmenoví voliči to nepovažují za prohřešek, protože souzní s většinou jejich názorů a navíc za jeho hlavní povahovou vlastnost považují určitou noblesu, kterou tímto nejde umenšit. Druhý je považován voliči pravice, liberály, proevropskými aktivity atd. za burana, pro nižší vrstvy pak představuje vítězství nad chytrolíny z velkých měst, Pražáky samozřejmě počínaje. Vulgaritami tedy první část voličstva utvrdí v obrazu burana, část druhé ovšem pohorší, protože ačkoliv lid obecný pro nějaké to vulgární slovo nejde daleko, je mu poněkud žinantní, aby se ikona chovala jako sprosté hovado, neb ani oni sami neříkají doma dětem „ty kundo, běž se učit“, jelikož si chtějí zachovat určitou důstojnost. Takže co je dovoleno jednomu, není dovoleno druhému, to už věděli dost dávno před námi. A co je dovoleno někde, není dovoleno jinde, dodal by jeden v souvislosti nejen s prezidentským úřadem. Zatímco kamarádům po reakcích na tento text řekne, že článek kritizoval zas nějaký kretén, v mailu dotyčnému napíše: „Vážený pane, myslím, že se mýlíte…“

středa 6. srpna 2014

Justice státu nepomáhá aneb Babiš si sprosté podezřelé zavře sám

Jeden nemůže vyjít z údivu, že nám představitelé nových pořádků do očí říkají, jak si ohnou právo podle svého a většině se to líbí, protože stádo si nikdy nepřipustí, že by se represe mohly jednou dotknout všech, neb je přesvědčeno, že bít se mají především ti zlí, kteří si to zaslouží, a to přece nikdo ze stáda není. Ale jak se jednou uzákoní zvůle, nebude si nikdo jist svým životem, ani majetkem, i když v tuto chvíli jde především o to druhé. Ministr financí Andrej Babiš chce, aby finanční úřady mohly zdanit majetky, jejichž majitel podle mínění finančního úřadu (žalobce a soudce v jednom) dostatečně neprokázal, jak k němu přišel. Zaklíná se nechutnými boháči, jako je on sám (ale jeho se to pochopitelně netýká), jenže jak jednou státu sundáte náhubek, nikdo jej nezastaví. A proto Babiš do tohoto procesu nechce pustit soudy, které by mohli zvůli zabránit. "Justice u nás nepomáhá ani státu. Nás resort chce rychle získat peníze. Nechceme se soudit deset let, platit právníky a prokazovat původ majetku," říká. Copak je to za divný stát, kterému justice nepomáhá sebrat lidem majetek? To je vážná nedbalost. A je od ní jen krůček k úvahám, že justice nepomáhá státu některé lidi zavřít a že je to třeba rovněž napravit. 

čtvrtek 17. července 2014

Putování dobrého ministra gum za nové světové války

Jednoho baví konspirační opatření jistého ministerstva, které má v kompetenci statečné lidi, nicméně vzhledem k níže uvedeným skutečnostem by ho bylo možné označit spíše za ministerstvo gum. Jeho ředitel komunikace takhle jednou rozešle po všech čertech e-mail upozorňující, že ministr gum měl jet na dlouho plánovanou návštěvu kamsi do nebezpečných oblastí. Tam je ovšem nyní ještě nebezpečněji, než dosud bývalo, neb tam umřelo několik našich statečných lidí. Ministr sice svoji návštěvu i přes mnohá nebezpečenství nezruší, nicméně žádá všechny, aby nyní vší silou tajili, že někam pojede. A to tak důkladně, že se ani nebudou ptát po důvodech, proč onen ministr nejde ve stejné době na pohřby zmíněných statečných lidí v naší zemi. Tomu jeden říká skvělé opatření, aby nedošlo "k ohrožení bezpečnosti ministra, členů delegace a také všech vojáků i civilních osob na místě". Když se totiž onen ministr do země propadne a nikdo se nebude ptát proč a kam, tak nikoho z nebezpečných lidí oné nebezpečné země určitě nenapadne, že by snad jel na onu plánovanou návštěvu. A když se tato informace rozešle po všech čertech, aby o tom opravdu věděli úplně všichni, bude zcela jistě v úplném bezpečí. A jako bonus si nemalá část veřejnosti bude myslet, že ministr jest úplným idiotem, když bez omluvy nedorazil na pohřby statečných lidí. Ne nadarmo zrodila tato země Švejka, kterému ministr - původem komediant - velmi zdařile sekunduje.
Autora najdete také na twitteru.

pondělí 24. února 2014

Chtěl bych být statečná lesba

Jeden by plakal nad některými aktivistickými novináři. Novou hvězdou se mezi nimi stává Tereza Stonišová z Reflexu, jejíž zásadní kvalifikací je zřejmě fakt, že její otec je ve stejném médiu zástupce šéfredaktora. 
Neubráníte se slzám dojetí, když Stonišová píše: „Do srdcí citlivých heterosexuálů, homosexuálů i bisexuálů se vryla kanadská sedmadvacetiletá herečka známá pod jménem Ellen Page, když během večera na konferenci v LGBT v Las Vegas přiznala veřejně svou homosexuální orientaci. Ellen za tento statečný počin patří obrovský dík a především hluboký obdiv.(…) Ellen může být velkým vzorem pro ty, kdo mají pocit, že jejich sexuální orientace je něco, za co by se museli stydět, či dokonce to skrývat. (…) Síla Elleniny osobnosti se může stát inspirací pro každého z nás.“ 
Jeden váhá: chce nám snad Stonišová něco naznačit, ale nemá na to odvahu? Nebo jen je to výzva pro její kamarádku, ať už se svěří a mohou spolu žít až do smrti? Určitě by to bylo lepší, než aby svůj text myslela smrtelně vážně. To se totiž pak musíme ptát, v čem by nám měla být ona kanadská herečka vzorem. 
V tom, že bychom měli veřejně přiznávat svoji sexuální orientaci, za kterou se stydíme? Budeme pak všichni větší hrdinové, když na třeba na veřejnosti přiznáme, že se nám líbí třináctileté holky a rádi čucháme k počůraným dámským kalhotkám? Nebo je některá sexuální orientace normálně nenormální a jiná nenormálně nenormální – a k té je špatné se přiznávat? A uděláme lidstvo šťastnější, když budou všichni o všech vědět všechno? A budou šťastnější lidé, kteří svojí sexualitu veřejně deklarují? 
Jeden si myslí, že Stonišová je přímo prototypem povrchnosti. Inspirací by pro nás totiž měli být lidé, kteří v životě něco pořádného dokázali, a je už jedno, koho ve své posteli hostí. Přiznávat se k něčemu, co vás vynese na první stránky bulvárů, není žádná statečnost.

pátek 7. února 2014

Objektivní hodnocení Biľaka aneb Patologická nenávist vůči patologické nenávisti

Jeden nikdy nechápal jistý odstup, ba i nelibost nad postoji emigrantů, kteří se k nám vraceli po roce 1990. Nicméně v poslední době tuto nelibost pocítil snad až příliš: nad texty Jana Čulíka, vydavatele internetových Britských listů. Jeho tirády nad tím, jak je většina národa zabedněná (zatímco on je světaznalec díky svému životu v Británii), nyní vyvrcholily v glosování „patologičnosti pražských kaváren“.

Na paškál si vzal Jiřího Peňáse, který o zesnulém komunistickém aparátčíkovi Vasilu Biľakovi mimo jiné napsal: „V čele té země stála nikým nevolená a nikým nekontrolovaná směska prospěchářů, kariéristů, polokriminálních zrádců, cyniků a hochštaplerů; lidé morálně i intelektuálně podřadní, jako Biľak, lidé, kteří by v žádné normální zemi neměli šanci uspět. V té naší zemi však na dvacet let ano. Dosud je na to na ní znát.“ Čulíka při těch slovech chytá amok: „Nehraničí tahle bezbřehá, čtvrt století trvající zuřivá nenávist už s patologií?“ A hned přidává doušku, že je to stejné, jako bychom v roce1943 honili exponenty Rakouska-Uherska.

Až dosud jeden neměl ponětí, že odpor vůči někdejším komunistickým papalášům je patologickou nenávistí. Tak nějak se domníval, že představitelé nechutného režimu (kterým tedy CK monarchie nebyla) si prostě zaslouží odsouzení. A že těžko žádat, abychom jejich představitele hodnotili „s odstupem a bez emocí“. Lidé jako Biľak ničili životy našim otcům a ničili je i nám: jeden si dobře vzpomíná na všeobecnou atmosféru zmaru, která zvedala žaludek i méně citlivým jedincům.

A dnes lidé jako Čulík po nás chtějí „objektivní“ hodnocení. Je to stejně směšné, jako chtít po Židech podívat se bez emocí na Eichmanna (jeho zločin je samozřejmě nesrovnatelný). Jak se vás nějaký hnus jednou osobně dotkl, už jej nikdy nechcete zažít a k odporu proti komunistickému smýšlení vedete i své děti (sám jsem to vtělil do pravidla: volte si, koho chcete, dáte-li ovšem hlas bolševikům, už není v domácnosti pro vás místo).

Zkušenost lidí nelze jen tak smáznout řečmi o „emocionální posedlosti“ bojem proti režimu, který skončil před čtvrtstoletím. V našich životech se už dávno zabýváme jinými věci, než je boj proti komunismu. Nelze však zapomenout, už kvůli těm, které komunismus postihl mnohem krutěji než nás.

Na začátku devadesátých let jsme si s kamarádkou stopli cestou do Slaného člověka, který v roce 1969 utekl do Ameriky. Debata to byla celkem příjemná až do chvíle, kdy řekl: "Jste si vědomí, že to tady všechno posrali vaši otcové a matky?". Pod nějakou záminkou jsme raději vystoupili dříve: vzedmula se v nás nenávist vůči člověku, který sám utekl, a tím si „umyl ruce“. Čulík sám také našel cestu, jak z marasmu uniknout – odstěhoval se v sedmdesátých letech za svou britskou manželkou. A teď po těch, kteří zůstali, chce, aby své tyrany soudili objektivně. Jeden se snaží nechat své emoce pod pokličkou. Tažení proti "patologické nenávisti" by mu pak totiž muselo připadat také trochu patologické.